(c) dess by Lea...

Přijímám přihlášky do Podzimního a Lesního klanu. Přihlášku pro Podzimní najdete zde a pro Lesní zde.


*Blog by měl procházet úpravami.*

...ale Kim je nejlínější kůže široko daleko.

Ano, já vím, to tempo opravování je hroznýé, ale musím se ospravedlnit! Vy byste nedostali
depku po tom, co větvičky křupali a kvalita úvozovek (i po Leuščině vysvětlení - za tenhle
čin bych ti měla postavit svatyni) se rovná -273,149806372 °C? Stručně řečeno se
BOJÍM otevřít novou kapitolu, protože se děsím dalších větviček, které jsou mimochodem
v poslední vydané části Příběhu Lesního klanu, která tu straší od září LOŇSKÉHO ROKU
(To jsem byla tak blbá?!), takže pokud se chcete pokochat....


Články opraveny až do konce prvního týdne února 2015.

V průběhu oprav do sebe nemusí příběhy klanů zapadat!


Prohlášení: Nepřivlastňuji si žádnou z postav E. Hunterové. Tento blog není psán za účelem zisku!

Čeho se bojíš?

25. ledna 2018 v 22:27 | Kim |  Téma týdne
Seděla za tím svým dřevěným konferenčím stolkem v tmavém modrém křesle. Nohu přes nohu. Na klíně desky. V ruce pero od firmy Parker. Za ní odtikávaly na obyčejné šedé zdi hodiny. Vteřinová ručička se pomalu šinula vpřed.

Nesnáším její pohled. Tu její ledovou masku, která vám neřekně vůbec nic. Je jako ledová královna a to křeslo je její trůn. V tom křesle mi připadá nedotknutelná.
Tehdy se na mě usmála. Nikdy jsem jí neviděl usmívat se jinak. Netuším, jestli je ten úsměv, který předvádí falešný nebo ne. Usmívá se tak pořád, ale nikdy jsem ji neviděl smát.
"Co tě sem zavedlo?" zeptala se. "Od našeho posledního sezení je to skoro půl roku. Co tě přivedlo zpátky?"
Upřímně? Netuším. Tedy snažím se přesvědčit sám sebe, že netuším. Ale vím, že to není pravda., že tam někde za těmi bariérami, které jsem si postavil proti tomuhle krutému světu, tam někde někde bije moje srce A ono to ví. Ví, proč jsem sem přišel. Ví, že se něčeho bojím. Nebojí se však spíš ono?
Když se bojíte uprostřed vaší hrudi se něco sevře. Je to vaše srdce, které se svírá, nebo je to něco, co bylo donuceno se sevřít právě kvůli vašemu srdci?
Polknu, ruce v klíně se mi začínají třást. Uhnu pohledem. Ten pocit je tu zase. Zase se to něco ve mně svírá.
"Bojím se," špitnu. A mě samotného vyděsí, jak ten hlas zní. Zní... vyděšeně, zoufale, ztraceně. Ztraceně. To přesně jsem. Ztracený.


Ptá se mě, čeho se bojím. Neodpovídám.
"Tmy, budoucnosti, někoho?" pokračuje. Snaží se mě navést. Jenže já navést nepotřebuju. Já to vím. Sám sebe. Toho se bojím. Ta dvě slova mě děsí, ale mám takový dojem, že nejsou čistá pravda. Čeho se bojím? Bojím se toho, že zjistí, jaký člověk se ze mě stal. Jaké monstrum. Že zjistí, jak špatný jsem.

A/N: Ano, žiju, přežívám a tentokrát nic neslibuju! Tohle *ukazuje nahoru* vzniklo za čvrt hodiny, ale já měla šílenou potřebu něco psát a to téma týdne se mi pořád honilo hlavou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čeho se bojíš?

Nevím.

Komentáře

1 Sametoffka Sametoffka | Web | 2. února 2018 v 21:08 | Reagovat

Ooo, nový článek!

2 AmberPaw AmberPaw | Web | 24. února 2018 v 18:46 | Reagovat

Potlesk! Udržela ses na tomhle zas*anym světě a napsalas novej článek! :-D  :D

3 FORESTsparkleCZ FORESTsparkleCZ | 16. března 2018 v 22:10 | Reagovat

krásnej blog :3333

4 Ztracená tvář Ztracená tvář | E-mail | Web | 8. dubna 2018 v 11:21 | Reagovat

Jsem ráda že to tu pořád žije ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama