(c) dess by Lea...

Přijímám přihlášky do Podzimního a Lesního klanu. Přihlášku pro Podzimní najdete zde a pro Lesní zde.


*Blog by měl procházet úpravami.*

...ale Kim je nejlínější kůže široko daleko.

Ano, já vím, to tempo opravování je hroznýé, ale musím se ospravedlnit! Vy byste nedostali
depku po tom, co větvičky křupali a kvalita úvozovek (i po Leuščině vysvětlení - za tenhle
čin bych ti měla postavit svatyni) se rovná -273,149806372 °C? Stručně řečeno se
BOJÍM otevřít novou kapitolu, protože se děsím dalších větviček, které jsou mimochodem
v poslední vydané části Příběhu Lesního klanu, která tu straší od září LOŇSKÉHO ROKU
(To jsem byla tak blbá?!), takže pokud se chcete pokochat....


Články opraveny až do konce prvního týdne února 2015.

V průběhu oprav do sebe nemusí příběhy klanů zapadat!


Prohlášení: Nepřivlastňuji si žádnou z postav E. Hunterové. Tento blog není psán za účelem zisku!

Příběh Podzimního klanu - 5. část

24. prosince 2014 v 11:52 | Kim |  Příběhy Podzimního klanu

Skupina se brzy rozdělila. Stín se Svitem a jejich učedníci zamířili pěšinou k jihovýchodu směrem k potoku, který protékal javorovým lesem, táhnoucím se od Čtyř stromů až k jižní hranici a Bílým skalám.

Vichr vedl Dýma, Ledovou a učednice dál, zastavil se až nad kotlinou, ve které si lehký vánek pohrával se stébly trávy. Dole stály čtyři statné duby, mezi nimi se volně povalovalo několik šedivých kamenů růzých velikostí. Ten nejmenší byl velký jako liška, největším byla skalka, na které každé shromáždění vystupovali čtyři velitelé.
"Tady se každý úplněk konají shromáždění. Určitě jste o něm již slyšely," mňoukl Vichr a věnoval učednicím vyzývavý pohled.
Jitřenka vmžiku přitakala. Zvědavě naklonila hlavičku a zavětřila: "Kdy bude další?"
"O úplňku, kdy asi?" sykla Večerka a dloubla tlapkou do své sestry. Ta stáhla ocásek mezi nohy a zakřenila se. Bílý pobaveně sledoval sesterské duo, které mu až příliš připomínalo čertvě jmenovaného Deštíka s Ďáblíkem. Ti se taky pěkně doplňovali.
"Teď půjdeme po hranici s Lučním klanem," zamňoukal Vichr. Jitřenka vmžiku ztratila svou podrážděnost a radostně vyrazila za svým učitelem. Večerka v cestě pokračovala o něco uvážlivěji než její sestra, ale pořád z ní čišelo to nadšení, kteérmu se dalo snadno podlehnout. Touha pobaveně mrskla vousky. Těšila se, až jí Večerka bude většinou v prázdné ošetřovně dělat společnost.
"Cítíte to?" ozval se po chvíli chůze Vichr.
"Pach Lučního klanu?" zeptala se Večerka. Vichr přikývl, skočil na úzký strom, který teprve nedávno spadl přes potok a umožnil jim tak tok překročit suchou tlapkou. Učednice držely tempo, ani jedna z nich však netušila, jak je budou bolet tlapky. Obejít celé území totiž nebyla žádná sranda.
Zástupce našpicoval uši, něco zaslechl.
"Já dávám přednost myším."
ŽBLUŇK!
"Ta byla moje!"
"Já myslel, že dáváš přednost myším."
ŽBLUŇK!
"Deštík a Ďáblík?" zeptala se váhavě Jitřenka. Jako odpověď se jí dostalo souhlasného přikývnutí. Obě učednice dvojici bratrů mnohokrát viděly odcházet a přicházet z výcviku, vždy však s nimi prohodily maximálně pár slov. Pořádně si s nimi popovídaly až včera a dnes ráno a teprve začaly poznávat jejich osobnost. Večerku by tenhle rozhovor ještě nedávno překvapil, teď nad ním jen mrskla vousky.
Pokračovali dál. Válečníci byli pozorní. Větřili, poslouchali. Proto s nimi šel i Bílý dým. Polární by v téhle situaci léčitelku se zástupcem a dvěma novopečenými učednicemi k Luční hranici nepustila.
Znovu překročili potok, tentokrát se však namočili, sice jen trochu, protože kameny byly nízko pod hladinou malé tůňky, kterou zde voda vytvářela, ale přece. Jitřenka to okomentovala párem tichých nadávek a několika skoky dohnala svého učitele, který stále držel místo v čele. Konvoj uzavírala Ledová s Bílým. Mladý válečník se od nich odpojil v Bílých skalách, čtveřici totiž čekala klidná část území. Březový les hraničil pouze s poli a loukami dvounožců a Černé skály tvořily prakticky nepřekonatelnou hranici mezi územím Letního a Podzimního klanu,


Deštík položil ryby, které nalovil, na hromadu s kořistí. Otevřel tlamičku a několikrát se zhluboka nadechl, jak se snažil z tlamičky dostat neodbytný zápach rybiny.
"Fujky," ozvalo se směrem od Ďáblíka, který dělal to samé. "Hlavně po mě nechtějte, abych si dneska dal rybu. Fakt ne." S těmito slovy se černý kocourek natáhl pro vypasenou myšku. Deštík se spokojil s vrabčákem.
"Je ti líp?" zeptal se Větrnky šedivý kocourek, když dvojice bratrů dorazila před doupě.
"Mnohem," ozvala se šedivá kočička, která dojídala zbytky pěnkavy.
V tu chvíli do tábora dorazil Severní s Touhou a dvěma učednicemi. Jitřenka ihned zamířila k doupěti.
"Umírám!" žuchla sebou na zem a způsobila tak starší trojici nezvladatelný záchvat smíchu. Večerka brzy přiběhla s dvěma rejsky v tlamičce. Jednoho podstrčila mourovaté kočičce, druhého si nechala pro sebe.
"Tak co? Ty neumíráš?" ozvala se Větrnka, který potřebovala vybít energii nabitou dnem plným nicneděláním.
Večerka nechápala: "A proč bych, u Hvězdných, měla umírat?"

---
---


//Kapitola republikována 10.6. 2017 v cca 23:15
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 26. prosince 2014 v 19:35 | Reagovat

Dobrý příběh, jako vždy, takový oddechový :)

2 Kim Kim | 26. prosince 2014 v 20:16 | Reagovat

[1]: Díky :) Už vím i zápletku :D a ta nebude SNAD tak oddechová. Ale musím se k ní dostat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama