(c) dess by Lea...

Přijímám přihlášky do Podzimního a Lesního klanu. Přihlášku pro Podzimní najdete zde a pro Lesní zde.


*Blog by měl procházet úpravami.*

...ale Kim je nejlínější kůže široko daleko.

Ano, já vím, to tempo opravování je hroznýé, ale musím se ospravedlnit! Vy byste nedostali
depku po tom, co větvičky křupali a kvalita úvozovek (i po Leuščině vysvětlení - za tenhle
čin bych ti měla postavit svatyni) se rovná -273,149806372 °C? Stručně řečeno se
BOJÍM otevřít novou kapitolu, protože se děsím dalších větviček, které jsou mimochodem
v poslední vydané části Příběhu Lesního klanu, která tu straší od září LOŇSKÉHO ROKU
(To jsem byla tak blbá?!), takže pokud se chcete pokochat....


Články opraveny až do konce prvního týdne února 2015.

V průběhu oprav do sebe nemusí příběhy klanů zapadat!


Prohlášení: Nepřivlastňuji si žádnou z postav E. Hunterové. Tento blog není psán za účelem zisku!

Kde se stala chyba?

27. července 2018 v 0:32 | Kim |  Informace
Předem se omlouvám všem, co neoplývají uměním základů angličtiny, neposlouchají Happier a dosud nepropadli černé magii seriálů. Angličtinu dříve či později zvládnete a od seriálů se držte co nejdál. Pro vaše dobro. Ale toho Sheerana si pusťte.

Čísla na teploměru pořád neklesala, i když už dávno táhlo k půlnoci. Možná na to měl vliv i přehřívající se počítač, ze kterého už dobré dvě hodiny vyhrávalo Happier od Eda Sheerana. Za počítačem se hrbila blondýnka, jejíž vlasy stále voněly stájí, i když tuto vůni už většinově přebil pach potu a smetanové omáčky, do níž se jí podařilo svoji hřívu při večeři namočit. Prokrastinovala. Vlastně už od té chvíle, co se naučila, co prokrastinace znamené. Což už je tedy nějaký ten pátek. Jenže teď byla i s prokrastinací v koncích. Možná, že by mohla otevřít po pár měsících zase svůj blog, kam logicky už pořádný čas živá duše nepáchla. Její prsty se rozběhli po klávesnici. Do okénka internetové prohlížeče naťukala písmeno 'a' a 'd' a stiskla 'enter'. Jenže místo očekáváné stránky se jí otevřelo vyhledávání Googlu. Chvíli na obrazovku nechápavě zírala.


Napodruhé si dala záležet a do vyhledávače naťukala celou adresu. Blog nebyl pryč. Naštěstí. Tedy možná. Ona už přece několikrát uvažovala o tom, že ho smaže. Ale když si všimla, jaké je aktuální téma týdne, pod který tento článek nakonec ani nezařadila, protože si to obsahově ani nezasloužil, věděla, že to nemůže být náhoda.


Zaúpěla. "Tak fajn, aspoň bys jim měla dát vědět, že tě nezabil Stínový klan."
 

Čeho se bojíš?

25. ledna 2018 v 22:27 | Kim |  Téma týdne
Seděla za tím svým dřevěným konferenčím stolkem v tmavém modrém křesle. Nohu přes nohu. Na klíně desky. V ruce pero od firmy Parker. Za ní odtikávaly na obyčejné šedé zdi hodiny. Vteřinová ručička se pomalu šinula vpřed.

Slasti a strasti tohoto blogu

30. června 2017 v 22:16 | Kim |  Informace
Dívka si zastrčila neposedný pramínek vlasů za ucho. Stála na posteli v teniskách, džínách, triku se souhvězdím Cassiopeiy a batohem v rukou.
"Takže," odkašlala si. "Kafe," poklepala na termosku.
"Čokoláda, provaz, mrkve, mikina, mobil, sluchátka-a-a-a...,"
zahrabala hlouběji do černého batohu, "...Vypadá to, že mám všechno." Zamyšleně našpulila rty a rozhlédla se okolo sebe. "Tak snad."
Vlasy si poslepu svázala do neposlušného drdolu, batoh si hodila na záda a ohlédla se přes rameno. Na druhé straně pokoje visel obraz bílého koně v skoku.
"Tak pojď, brácho, pár krásných týdnů jsme se flákali, teď nás čeká práce," prohlásila a s těmito slovy naťukala na klávesnici vypnutého počítače kód: 92777777444666777777. (Tak schválně, kdo na to příjde?) Obrazovka se na okamžik rozzářila světlem, které bylo v jejím pokoji ve tři ráno všechno, ale zcela určitě ne přípustné. Ten okamžik však stačil na to, aby dívka prolezla obrazovkou a kůň z obrazu zmizel.




 


Kočičí válečníci: Les plný tajemství

17. dubna 2017 v 7:30 | Kim |  Knihy

"Famfáry prosím! A ať jsou hodně hlasité! Děkuji..."

Od té doby, co jsem se dozvěděla tuto zprávu, se každou chvíli ujišťuji, zda to je skutečně pravda. Jestli si to někdo čirou náhodou nerozmyslel a zda se mi to opravdu nezdá.

A potom bylo jen...

24. března 2017 v 19:29 | Kim |  Informace
...ticho a tma. Člověk poznal, že stojí v místnosti, jen díky zvuku dopadajících kapek, který se odrážel od stěn. Neviděla si ani na špičku nosu. Zrak byl v této chvíli na nejnižší příčce žebříku potřebnosti. Vlasy jí cuchal vítr. Někde zaskřípal drát. A pak se ozval zvuk ťukajícího skla a tmou projel záblesk.




Další články


Kam dál